Tlačit na pilu nebo se cítit dobře?

Facebook mi v tyto dny připomenul, že je to už dva roky, kdy jsem se s kamarádkou rozhodla odjet na pár dní na Moravu. Na tu jižní. Byly jsme spolu v Pasohlávkách a v Pavlově. Možná znáte ten pocit, když přijedete někam, kde jste nebyli a přesto cítíte, že patříte zrovna tam?  Já to poprvé zažila před 25 lety, když jsem byla v Kobylí na meruňkové brigádě. A vlastně i dva roky před tím, když jsme byli s gymplem na výletě na Pálavě. No a když jsem poprvé viděla film Bobule, byla jsem tam s nimi se všemi „doma“. Ty pocity „tady jsem doma“ mám spojené právě s Pálavou, s Brnem (proto jsem si před lety vybrala studium vychovatelství právě v Brně a ne v Ostravě), každý rok jedu do Mikulova, kde si jdu prožít skvělou energii na Svatý kopeček. No a od loňského října jsem už potřetí v Mutěnicích.

Rozhodla jsem se před měsícem, když jsem tady byla ve sklípku, že tohle je super místo na dopsání mé knihy. Je tady klid, pohoda. Lidé se tady na tebe smějí a děti zdraví (byly to dvě dívenky, tak 9 let. Každá jela na skateboardu a když byly přede mnou, sesedly z nich, vzaly je do rukou, usmály se na mě a pozdravily. Pak zase skočily na skateboardy a jely dál.) Prostě příjemné místo. Vždyť se podívej, jaké krásné znamení toho klidu a pohody jsem pozorovala na obloze.

Bylo by tedy prima tu knihu už celou dopsat a od podzimu se věnovat svým mandalám a vizualizovat si další výstavu. Ale vše ukáže čas. Těším se na to. Důležité je, že jsem si vybrala místo, kde se cítím dobře a rozhodla se odjet sama. Nikdy jsem tuhle potřebu neměla, teď cítím, že je to pro mě důležité. Nestarat se o nikoho, jen sama o sebe. Dopřát si luxus a pozvat sama sebe na čaj, vyjít na verandu, sednout si a za zpěvu ptáků meditovat. Vzít si pak noťas a psát o tom, jak je možné, že jsem dokázala, že ten svět je tak krásný…

A tak jsem se těšila ze dnů, které mi do odjezdu zbývaly a už od středy překračovala ve své malé ložnici dva menší kufry, do kterých jsem si dala ty věci, které nejspíš budu potřebovat, ale jsou tam samozřejmě i takové věci, které za ten týden vůbec nevytáhnu. Možná to znáte.

Ze dnů jsme se opravdu těšila. Na jeden z nich jsem naplánovala výšlap na vršek Javošek (Javorový – vrchol za městem) a poslala zprávu všem mým kolegům a čekala jsem, zda se někdo k pátečnímu výšlapu přidá. Ale znáte to. Prázdniny, dovolená a jiné povinnosti nakonec způsobily to, že jsem byla jediná účastnice výšlapu.

Nevadí, užiji si to i tak

Do uší jsem si pustila kapelu Kryštof (pokud by tě zajímalo, jak si přitáhnout do života focení s touto kapelou, čti tady) a byla jsem připravena překonat svůj rekord. Ten je hodina deset minut. Už po zdolání prvního výstupu (rozuměj zvládnutí prvního kopčiska) jsem měla dobrý čas. Lepší než kdy před tím. Byla jsem potěšena touto skutečností a pokračovala jsem ve zdolávání druhého úseku (rozuměj druhého kopčiska). Jenže v jeho polovině začalo pršet. Ze začátku mi to nevadilo. Bylo to osvěžující a mé kapky potu, kterých jsem měla na tváři více než dost, se rázem proměnily na kapky deště. Šla jsem stále s tím, že déšť třeba ustane. Jenže neustával, dešťových kapek přibývalo a já jsem se začínala cítit nepříjemně.

Co je správné teď udělat?

V tu chvíli se mi v hlavě začaly ozývat hlasy. Co je správné teď udělat? Mám se vykašlat na to, že prší a vyjít i to třetí kopčisko a dojít tak na vrchol, dát si oběd, počkat, až přestane pršet a sejít dolů nebo sejít dolů i v dešti, i když se necítím v pohodě? Je to jediná možnost, jak zjistit, jestli jsem překonala svůj rekord. A vím, že je spoustu lidí, kteří by se rozhodli pro tuto možnost, protože každá jiná možnost by pro ně byla selháním. A to i přesto, že by se cestou nahoru necítili dobře.

Jenže já jsem se naučila dávat na své pocity a nechci už své rekordy překonávat na sílu, ale chci si to užívat v radosti a pohodě. A tak jsem poslechla svůj druhý hlas a po zdolání druhého kopce, jsem si oblékla bundu a vydala se směrem dolů. Byl to pro mě první výšlap po dlouhé době (dlouho jsem, tedy pro mě dlouho, marodila se zády) a byla jsem se sebou i tak spokojená. Rekord jsem sice nepřekonala, ale těším se, že příště to vyjde a já se dostanu až nahoru.

A co tím chci vlastně říct? Co má společného Javošek s Moravou?

Určitě je fajn si dát nějakou výzvu, ať už je to překonání rekordu při výšlapu na Javošek nebo dopsání knihy, když jedete na Moravu. Důležitější je se však po celou dobu cítit na té cestě dobře, příjemně. Nic nelámat přes koleno, netlačit na pilu. Očekávání a cíle jsou v životě prima věci a jejich naplnění taky, ale nestrhejme se kvůli tomu.

Užívejme si tu cestu…

a když to nevyjde a na vrchol se nedostaneme nebo se kniha nedopíše hned tento týden? Nevadí. Počítá se to, že jste si to i tak užili. I ten kratší výšlap, i to, že sice budu psát, ale knihu třeba nedopíšu. Vyjde to příště.

Můžeš to vzít jako analogii pro cokoliv, co chceš ve svém životě udělat. Dávej si výzvy a cíle v životě, měj očekávání, posouvají tě dále. Buď ale připravena se nezhroutit, když to nevyjde hned a cíl se nesplní a očekávání se nenaplní hned na poprvé. Mysli u toho na to, že se při jejich plnění máme cítit dobře. Každé tlačení na pilu tě může odvést jinam, než by bylo potřeba.

Možná si řekneš. No jo, ale co když se nebudu cítit dobře pokaždé a žádný posun tedy nebude možný?

Vždy se člověk posune, už tím, že udělá ten první krok.

A i když se mi třeba knihu nepodaří dokončit, protože budu chtít být hodně venku (je tady nad búdama krásná rozhledna, kousek za Mutěnicemi v Dubňanech je Kamenná brána – komplex sestaven v systému posvátné geometrie – no a když teď vytvářím ty mandalky, tak mě to docela zajímá), nebudu se z toho cítit mizerně. Prostě, když budu mít pocit, že mám být více venku než u noťasu, tak na ten svůj pocit dám.

Dám na svůj pocit

Ono totiž není nic správně a nic špatně. Jen my máme pořád tu tendenci takto to rozdělovat. Můžeš si samozřejmě říct – No jasně sis Ivano řekla, že na Moravě dopíšeš knihu, tak si sedni k tomu stolu, piš a o nic jiného se nezajímej!!!!! (a já pak budu sedět a budu nervózní, že je tam venku hezky a budu chtít jít na sluníčko, projít se a začnu být nešťastná, že nemůžu, protože jsem řekla, že dopíšu knihu, protože to je to správné a basta a nakonec nenapíšu nic.)

Ne, tak to nevidím. Jsem ráda, když si umím uvědomit, že si nevybírám to, co je dobré či správné nebo to, co je špatné, ale to, kde vím, že se budu cítit dobře, kde budu prožívat pocity štěstí. Věřím totiž, že po takové procházce, kdy budu spokojená a šťastná, se mi bude psát daleko líp.

Tohle je můj pohled na situace, kdy si dáš nějakou výzvu nebo si prostě řekneš, že něco uděláš a ono se to pak vyvíjí jinak, než sis myslela. Ty můžeš mít úplně jiný pohled, jinou, svou pravdu. Přesto jsem se dnes chtěla podělit o tu mou. Ta moje pravda je o tom, že je lepší se cítit dobře. Jakmile se necítíš dobře, když jdeš za svým cílem, změň to. Můžeš na chvíli poodstoupit od dané situace a napadnou tě třeba nové věci, jak situaci zvládnout, jak něco dodělat, dokončit, aby ses u toho cítila dobře. Někdy stačí jen trochu klidu a vědět, že příště to vyjde.

Patříš-li k lidem, který má podobnou pravdu jako já nebo se mu ta má pravda líbí, klidně mi o tom do komentáře pod článkem napiš. Budu se těšit.

Držím ti pěsti, ať si vždy umožňuješ cestu, kterou si užiješ v radosti a v lásce.

PS. A ještě myšlenka na závěr…. Třeba tady na jihu jednou budu i bydlet 🙂