To chce klid, říkával Švejk

Já si to říkávám také. A pamatuji si na den, kdy jsem si tuhle větu opakovala častokrát. A tak jsem se rozhodla, že ho přidám na svůj web. Ten den se měl můj syn účastnit Valentýnského plesu ve vedlejším městě. Je to už velký kluk. Nechci ale psát o tom, jak je důležité neupírat všechnu svou pozornost na vlastní děti. O tom napíšu někdy jindy. I když je to vlastně taky o postoji matky k synovi. No spíš o postoji k dané situaci.

Patřím k lidem, kteří se, když mají někam jet, chystají vždy minimálně den dopředu, tzn. už večer před odjezdem, mám vše sbaleno v tašce nebo aspoň na hromádkách u tašky. Můj syn nikoliv (všimněte si, prosím, že jasný vzor, jak se to má dělat, mu byl předložen, a to během jeho dosavadního života, již několikrát. Leč marně, protože jak víme, každému vyhovuje něco jiného). A tak se syn na ples začal balit dvě hodiny před odjezdem autobusu. Žádný problém. Společenské kalhoty, košile i kravata jsou připravené ve skříni. A tak je dáme do tašky. Ale co kdybychom si ještě vyzkoušeli kalhoty?

Upss, kalhoty jsou malé.

Syn kouká na mě, já na něj. Co teď? Kdo mě zná z minulosti, popsal by moje pocity následovně. Ivana se nadechne a spustí. Kolikrát jsem ti říkala, nachystej si věci večer? Ale ty ne, tobě to je jedno. Jako teď dvě hodiny před odjezdem autobusu budeme někde shánět kalhoty? Víš, jaký je problém sehnat na tebe kalhoty? Jsi nezodpovědný!

A nyní, prosím, pozor, začíná ta změna. Uvědomila jsem si, že tohle hořekování by situaci nevyřešilo, ale ba naopak, zkomplikovalo. V hlavě mi zaznělo,

to chce klid

a usmála jsem se na syna. Koukla na hodiny – bylo 12.40. Oznámila jsem synovi, že se jdu upravit a namalovat na tvář obličej, on ať zatím uklidí z myčky a že pak pojedeme do Prioru a můžeme i dolů na náměstí. Odešla jsem do koupelny, zapnula kulmu, usmála jsem se znovu a řekla si do zrcadla nahlas: Vše se dá zvládnout, nasedneme do auta, čeká na nás volné místo na parkovišti u Prioru, kalhoty tam budou čekat a syn stihne odjet tak, jak si plánoval. Upravila jsem se, synovi jsem řekla, ať si raději už vezme s sebou i sbalenou tašku a nasedli jsme do výtahu. Koukla jsem na hodinky.

Bylo 12.57

Dojížděli jsme před Prior, kde na nás čekala dvě volná místa. Přišli jsme do prvního obchodu, kde jsme se dozvěděli, že společenské kalhoty nevedou. Usmáli jsme se na sebe se synem a bylo jasné, že jdeme o poschodí výš. Byly tam. Dokonce ve slevě. Byly jen dlouhé. Nic se neděje, to chce klid, opět mi znělo v hlavě, zkrátím je. Přišli jsme k pokladně a já si uvědomila, že tady nezaplatím kartou.

Opět v hlavě slyším TO CHCE KLID, zajdu vybrat do banky nebo třeba má u sebe syn svou peněženku. Otočím se (opět v klidu) na syna a říkám mu. Máš u sebe peníze? Jinak budeme muset zajet vybrat do bankomatu. Syn peníze měl.

Po zaplacení jsme se k bankomatu ale stejně rozjeli, protože jsem chtěla synovi peníze vrátit (aby mohl na plese pozvat kamaráda či kamarádku na nealkoholický drink- aspoň jsem mu tedy kladla na srdce, ať je nealkoholický)

Zaparkovala jsem před bankou a aniž bych se podívala vlevo, vystupovala jsem. Řidič přijíždějícího auta, které chtělo parkovat po mé levici, včas zastavil a nenabral tedy mé levé přední dveře. Usmála jsem se na něj, s takovým tím „ promiňte“ v obličeji a šla jsem k bankomatu. Vybrala jsem peníze, a když jsem se vracela zpět k autu, míjela jsem řidiče zmiňovaného vozu. Usmála jsem se na něj a poděkovala jsem mu za jeho postřeh a reakci. Úsměv mi oplatil a řekl, že je to v pořádku, že je super, že se nic nestalo. Sedla jsem za volant a odjeli jsme od banky domů.

Bylo 13.30

a čekal na mě další úkol. Zkrátit kalhoty. Kdo mě zná, ví, že jehla a nit nejsou se mnou moc kamarádi. Moje sloní stehy jsou známé. Ale už víte, že to probíhalo v klidu a zvládla jsem i zkrácení kalhot. Syn mi za vše poděkoval a já jsem ho vyprovodila s úsměvem (a nezbytným připomenutím, jak se má chovat), a taky s tím, ať si akci pro studenty, užije. Bylo 14.15.

Sedla jsem si na gauč a věděla jsem, že se s vámi o tohle jednou podělím, protože jsem na sebe tak pyšná. Ju, zdravě pyšná, že jsem si uvědomila, že ze všeho nejdůležitější je klid a taky víra, že vše dobře dopadne, že se to vyřeší a že jsem to zvládla i v praxi. Zkuste to i vy a příště, až vás něčí chování bude chtít vytočit, nedejte se a řekněte si, to chce klid. Bude to tak lepší, protože budete v klidu, ve vibraci úsměvu a vše se opravdu vyřeší.

Možná přemýšlíte proč mám na konci článku foto s bratrem na mé poslední vernisáži obrazů? Zapomněla jsem totiž ještě dodat, že jsem se tenkrát po odjezdu syna odebrala do obchodu znovu. V době, kdy si syn zkoušel kalhoty, jsem na ramínku našla krásný top s mandalami. A tak jsem si udělala radost. Odměnu jsem si totiž zasloužila, nemyslíte?