Cítit se o trochu líp

Je to o tom, vybírat si lepší pocit. V každém okamžiku. Nyní, nyní, nyní…
Tvůj svět totiž nemusí být pořád růžový.. Každý den, i když máš ty nejlepší úmysly, prožít ho v pohodě a v lásce, může nastat situace, která tu růžovou přebarví na šedou.

Ano, i já to tak mám. Jsem normální člověk, který miluje pohodu, smích a ze všeho nejvíc toužím po tom, cítit se dobře, ale i u mě bývají šedivé dny. Přijde silnější perioda (hormony udělají své a ty najednou bulíš, jen co otevřeš oči). Přesto, že miluješ svůj život a jsi vděčná za vše, co v něm máš, přijdou občas slzy z toho, že ti v něm přece jen něco nebo někdo schází. Cítíš občas bezmoc, protože nemáš takovou moc, abys pomohla těm svým blízkým, které bolí srdce.

Ano, i já umím plakat.. A pláču.. I já zažívám chvíle, kdy mi něco či někdo moc chybí.. A cítím smutek.. A ano, i já vím, jaké to je, cítit se nepříjemně.

Přesto vždy pamatuji, jak je důležité, cítit se dobře. A tak přijímám svůj pláč, smutek či bezmoc, ale pak se vždy v těchto šedivých situacích snažím napojit se na „o trochu lepší pocit“. Uvědomuji si totiž také tu věc, že co prožívám v přítomnosti, nesu si do budoucnosti. Proto ve stavu nepříjemných pocitů nechci být dlouho. Vždy si je třeba uvědomit, proč se tak vlastně cítím. Podívat se na ty svoje pocity, co mi chtějí říct. A bývá to u každého různé. Někoho semele vyhazov z práce, jiného zrada kamaráda, někoho to, když se mu pokazí auto. Každý to máte totiž jinak.

V mém životě jsem zažila dva obrovské smutky. Nejsou na stejné úrovni, přesto jsem v těchto situacích zažívala obrovský smutek a psychickou bolest. Tou jednou byla situace, kdy se mi rozpadlo manželství a tou druhou situací byl odchod mé mamky za světlem. A zamávalo se mnou jedno i druhé. O tom, jak jsem to zvládla po rozpadu manželství, si můžeš přečíst v mém e-booku zdarma s názvem Ze tmy na světlo. V tomto článku se už o tom rozepisovat nebudu.

A vlastně se nechci ani moc rozepisovat o tom, jaké to bylo, když najednou moje máma už tady nebyla. Psycholog by asi přesně popsal jednotlivé fáze, které člověk v takové situaci prožívá. Netuším, zda jsem typický tabulkový případ, ale určité fáze si po jejím odchodu uvědomuji.

Nejdříve to byla u mě obrovská bublina. Bublina vzduchoprázdna. Posloucháš, co říká doktor a máš pocit, že jsi v nějakém snu nebo že koukáš na nějaký film. Že je to tedy něco, co se tě přece nemůže týkat. Jenže týká. A ta bublina praskla a já pocítila stažený žaludek, nemohla jsem dýchat a chtěla jsem posunout čas zpátky. Ale to nejde a tak se mi tak moc chtělo nahlas křičet. Ale to taky nešlo, protože se zařizuje a taky jsem tady pro své děti, které ztratily babičku, pro svého mladšího bratra, který taky ztratil mámu a pro tátu, který teď zůstal sám.

Už to nebyla bublina, byla jsem v takovém tunelu. Stihla jsem sice plakat, ale pořád jsem byla v takovém nějakém vnitřním pozoru. A i když jsem věděla, že se mám soustředit na lepší pocity, vědomě jsem je stopovala. Věděla jsem, že si chci a musím jít teď s tím smutkem a s tou bolestí. Tohle trvalo do pohřbu.

Pak jsem z toho tunelu vyšla. A mohla jsem se smutkem pracovat. Pořád jsem s jakoukoliv vzpomínkou či situací spojenou s mamkou plakala a cítila prázdno. Když jsem viděla její fotku, když mi psal bratr nebo volal táta. Prošla jsem si i fází naštvanosti, vzteku, pocitem viny, že jsem mohla udělat něco jinak, pocit bezmoci, že nemůžu zmírnit bolest svých blízkých a pocitem strachu, jaké to teď bude bez mamky.

Za vším tím byl strach. Strach z neznáma, z toho, že  – Jaké to teď bude? Vrátila jsem se ale zároveň k večernímu psaní vděčnosti. Vždy jsem před usnutím napsala aspoň jednu věc, která mi ten den udělala radost. I v tom všem smutném, co jsem prožívala. Uvědomování toho, že se můžu cítit aspoň o malinko lépe než před chvílí, než včera, než před měsícem.

Včera jsem se zúčastnila meditace vedené Terezou Kramerovou na téma Odpoutání od rodinné karmy. Uctili jsme jsme své předky, poděkovali jim a rozhodli jsme se už nenést rodovou bolest dál. A nejspíš proto se mi dnes v noci zdál sen, ve kterém za mnou přišla mamka a usmívala se. A nejspíš pro to všechno tady dnes rozepisuji i to, jak jsem to měla po jejím odchodu.

Projít si smutek a bolest a vědět, že není nic špatného cítit se aspoň o trochu líp i v takové smutné situaci jako je odchod někoho tak blízkého jako je máma.

Je tady se mnou vlastně i dnes. A taky patří k těm vzpomínkám, které mi pomáhají cítit se líp. Možná se tomu bude někdo divit, ale já se cítím líp, protože vnímám, že by moje máma byla hrdá na to, jak jsem to vše zvládla a jak to vše ve svém životě zvládám každý den.

A asi si každý uvědomuje, že někdy to jde líp, někdy zase hůř. Občas to trvá delší dobu, třeba právě u odchodu někoho blízkého, jindy se do těch dobrých pocitů dostáváme lehčeji, když jde třeba jen o opravu auta. Jsou dny a situace, kdy se z toho dokážeme dostat sami, jindy nám v tom mohou pomoci přátelé.

V každém případě je důležité pamatovat na ten O TROCHU LEPŠÍ POCIT a umět si ho přivolat. Právě nějakou vzpomínkou, vděčností, povídáním, zpěvem, tancem, hudbou, cvičením, malováním, ale třeba taky spaním.

A jako „prevenci“ připomínám rozhodnutí o tom, chtít se cítit dobře. Mi osobně pomáhá k tomuto pocit vděčnosti. Vděčnost za to, co mám, koho kolem sebe mám, jaká jsem, co umím.  Kdysi jsem si tyhle věci vůbec neuvědomovala, ale když jsem si uvědomila, jak je to podstatné pro spokojený život, vědomě jsem nad tím vším přemýšlela. Psala jsem si sešitky vděčnosti. A tohle o sešitcích říkám, když se mě někdo ptá, jak si udržet tu dobrou pohodu.

A pokud to uděláš i písemně, má to větší váhu a pokud s těmito myšlenkami usínáš a máš skvělý pocit, je to super. Ale vše je o rozhodnutí. Rozhodnutí o tom, že si dovolíš cítit se dobře. Pak i víš, že když přijde do tvého života nějaký smutek, chmur či problém( já je miluji nazývat výzvami – zkus to i ty takhle. Ono se pak na to dívá v lepším světle), budeš vědět, že nebude trvat věčně, protože sis zvolila to, že je možné se cítit líp než ses cítila před chvílí.

Takže „prevenci“ známe – vděčnost a chuť poděkovat za to vše, co ve svém životě máš. Co dělat, když přijde smutek jsme si taky vypsali a ty můžeš mít i svoje postupy a zkušenosti. Jedna žena mi sdílela, že jí pomáhá, když přijdou trable či smutky, jít do lesa a objímat stromy. A já tohle plně schvaluji. Být v přírodě, v tichu, požádat strom o energii, to vše vede k uklidnění a k tomu, o čem dnes píšu – vždy se cítit aspoň o kousek líp.

No a když nemůžeme hned do přírody, určitě je dobré to prodýchat. Nikdy jsem o dýchání jako takovém moc nepřemýšlela, ale právě v době, kdy jsem si začala psát sešity vděčnosti a člověk pak přemýšlí za co vše může být vděčný, dojdete i k těmto věcem. Poděkujete a jste vděční za své tělo, za jednotlivé orgány, které pracují ve vašem těle a dojdete i k dechu. Už to není taková samozřejmost, že? Ve svém článku Dýchám, dýcháš, dýcháme, jsem o dechu a o vědomém dýchání něco málo napsala. Zajímá-li tě, jaké je to dechové cvičení, po kterém mám pocit jako po orgasmu, článek si určitě přečti.

Přeji ti tedy, aby ses rozhodla, že se pokaždé chceš cítit aspoň o kousek líp. Ze začátku to třeba půjde trochu hůř, ale věř, že s každou další situací, to bude lepší a lepší.