Buď rosteš nebo umíráš

Ve školství jsem od svých 18 let. S mateřskými a dvouletým působením v kulturním domě na úseku pro děti tedy skoro 30 let. Práce s dětmi, nejdříve jako učitelka, pak v družině mě dlouho naplňovala. Miluju si hrát, mám ráda, když se něco tvoří a miluju radost.

Byla jsem tam přítomná celým srdcem, s láskou, s trpělivostí. Věřila jsem, že jsem tam, kde mám být.

Ale poslední léta už přicházela změna. Pomalu, no cítila jsem to. Ne tak zvenku, jak uvnitř mě. Začala jsem se měnit. Najednou jsem si všímala, že energie, kterou dávám, už není v souladu s tím, co zpátky přijímám. Poslední rok jsem byla hodně vyčerpaná. Moje tělo se ozývalo čím dál tím častěji. Jedna nemoc, druhá, třetí, čtvrtá. Začala jsem brát vážně to, co mi tělo říká. Uvědomila jsem si, že moje duše volá jinam, jiným směrem.

Už jsem tam nebyla celá. To jsem nemohla nechat být jen tak.

A tak jsem začala přemýšlet o odchodu. Nebylo to jednoduché. Na Bezručce jsem byla krásných 18 let. No uvědomila jsem si, že někdy odcházíme ne proto, že bychom něco nebo někoho přestali mít rádi. Ale protože už víme, že rosteme dál. A že lpění na minulém „já“ nás drží zpátky.

Odejít nebylo snadné. Ale bylo to poctivé. Ke mně. K dětem. Ke všem.

A tak děkuju té cestě – za všechno, co mě naučila. Za všechny ty úsměvy, příběhy, chvíle radosti ale i frustrace, které jsem ve školství zažila. Děkuji, že jsem mohla být průvodcem všem těm dětem a mohla jsem jim ukázat trochu jiný pohled na život a lásku k němu a taky to, že vybírat si radost je vlastně smyslem toho života. Bylo fajn je vidět, jak se mění, tím, že rostou. Děkuji také všem kolegům a kolegyním za skvělá léta. Mám opravdu na co vzpomínat.

S vděčností jdu dál. Jinam. Hlouběji do sebe. Blíž k tomu, kým teď jsem. Protože když se měníme, mění se i to, co nám dává smysl. A i tak je to v pořádku.

Vzdělávání a průvodcovství zůstávám věrná dál. No trochu jinou formou. Vy, kdo mě znáte i vy, kdo mě ještě neznáte, si můžete přečíst můj příběh tady.

O čem že je vlastně tento článek tak nějak v kostce? O tom, jak být sám sebou. Jak je důležité poznat, kdo vlastně v tom daném okamžiku jsi. Můžeš k tomu použít otázky:

Co mi dává smysl?

Co mě těší?

Co mě unavuje?

Kdy cítím, že „to nejsem už já“?

Je důležité si tyhle otázky pokládat, je důležité pak postavit se za sebe. Být laskavý. No nejen k ostatním, ale především k sobě. Umět říct „ne“, umět říct „tohle už mi nesedí“. Umět si stát za svými hodnotami i tehdy, když se to třeba ostatním nelíbí, i když v sobě cítíš trochu strachu a obav. A i to je v pořádku.

Být sám sebou není cíl. Je to způsob, jak být naživu – opravdově, plně, svobodně. A to je ten největší dar, který můžeš sám sobě dát.