Ať se děje kolem tebe cokoliv, udrž si svou vnitřní radost

   Věta, kterou jsem si jednou přečetla a která mě nenechala klidnou. Ano, ať se děje kolem tebe cokoliv, udrž si svou vnitřní radost. To přece nejde. Zdálo se mi to těžké, dokonce i nemožné udělat. Tak jsem se dala do pátrání po tom, jak toho můžu docílit. Rozdělím tu cestu k naplnění té věty do fází. Pojďme se na to podívat postupně.

   Ano, tahle věta mě rozčílila a já si opravdu myslela, že je to něco moc těžkého a nemožného. Jak se můžu cítit radostně, když mě někdo naštval, když se kolem mě děje to, co se mi nelíbí? Ano, ztratila jsem v sobě ty skvělé a příjemné pocity a vnímám jen pocity nepříjemné.

  Tak první krok máme za sebou – uvědomění toho, že to vnímám jako něco nemožného, neproveditelného. Jenže některým lidem to jde, někteří lidé to umí, to znamená, že JE to možné. Tak co si takhle připustit, že je to možné. Že si mohu udržet radost, ať se děje cokoliv.

  Dobře. Je tedy možné, abych si udržela vnitřní radost přesto, že se kolem mě děje něco, co mě vykolejilo, naštvalo, díky čemu se teď má vnitřní radost ztrácí nebo dokonce na chvíli už ztratila.

   Tak tedy – situace zvenku mě opravdu natolik ovlivnila, vyhodila z rovnováhy, že jsem změnila pocity a že se necítím vůbec dobře. A to je vlastně úžasné. Protože právě díky tomu, že si uvědomuji, že se necítím dobře, že je něco, co není ok, co není v souladu se mnou, právě díky tomu s tím můžu něco udělat.

Právě díky tomu, že si uvědomuji, že se necítím dobře, že je něco, co není ok, co není v souladu se mnou, právě díky tomu s tím můžu něco udělat.

   Tohle jsem si uměla uvědomit už kdysi dávno, a tak to máš asi taky. Není přece nic světoborného poznat, že se necítím dobře. Co už je těžší, tedy pro mě kdysi bylo, dostat se z těch pocitů. Kdysi jsem se týdny a týdny trápila a smutnila a necítila jsem se dobře a stále myslela na to, co mě tak trápilo a stále nad tím přemýšlela a pak, světe div se, stále jsem v té situaci zůstávala. Nemůže to být ani jinak.

Kdysi jsem se týdny a týdny trápila a smutnila a necítila jsem se dobře, stále myslela na to, co mě tak trápilo a stále nad tím přemýšlela a pak, světe div se, stále jsem v té situaci zůstávala.

   A když k tomu přidám to, že jsem každé ráno nasadila na obličej masku s názvem Vše je ok (i když jsem to uvnitř sebe tak vůbec necítila), asi je ti jasné, že to muselo skončit špatně.

   Jsem tedy šťastná i proto, že jsem našla ve svém životě i ten další krok. Krok, který pomáhá.  Tím krokem bylo připustit si skutečnost, že se i v takových chvílích nemusím cítit tak úplně špatně, a nemusím na to stále myslet. Protože si můžu dovolit vzpomenout si na myšlenky, díky kterým se můžu cítit aspoň o trochu líp.

   Dovolit si myslet na něco, co mi přinese aspoň o trochu lepší pocit. A pak může přijít další myšlenka, díky které se cítím zase ještě líp a pak další a zase mít lepší pocit a pak další.

Dovolit si myslet na něco, co mi přinese aspoň o trochu lepší pocit.

   K pochopení ti stejně jako mi, může pomoci příměr s pečením koláče. Když pečeš koláč (když se chceš i přes to všechno, co se děje kolem tebe, cítit dobře), soustředíš se pouze jen na ty ingredience, které do koláče patří a ty, co tam nepatří, ty nepotřebuješ a nijak tě neznepokojuje, že je v kuchyni taky máš (budeš tedy myslet jen na to, jak se chceš cítit a co chceš zažívat a myšlenky, díky, kterým by ses mohl cítit špatně prostě nepotřebuješ, neznepokojují tě, i když tušíš, že tam někde v té hlavě mohou být).

   Tohle uvědomění mi pomáhá. Pak se totiž snadněji dostanu z těch nepříjemných pocitů, cítím se líp a je pak daleko jednodušší najít třeba i řešení toho, co mě tolik vykolejilo. Mohou mi přijít nové nápady, jak se na situaci, ze které mi bylo smutno nebo která mi byla nepříjemná, jak na ni pohlédnout. Jaký úhel pohledu na situaci zaujmout, abych se cítila zase dobře a radostně.

   Chce to samozřejmě trochu cviku, ale opakováním po čase zjistíš, že už se netrápíš tak dlouho, jak kdysi.

   K tomu mám ještě jedno přirovnání, které mi teď v myšlenkách přišlo. Možná, že se ti bude líbit více nebo ti bude bližší než příměr s koláčem.

   Je to jako když stojíš v jámě. Nazveme ji Jáma trápení. Ty v ní stojíš s lopatou v ruce. Když máš trápení, ať je důvodem cokoliv, tak je to jako bys nabírala hlínu, na které stojíš a vyhazovala ji z jámy ven. Dostáváš se tím hlouběji a hlouběji do jámy.

Když máš trápení, ať je důvodem cokoliv, tak je to jako bys nabírala hlínu, na které stojíš a vyhazovala ji z jámy ven. Dostáváš se tím hlouběji a hlouběji do jámy.

   No a když se trápíš dlouho, když stále na to své trápení myslíš, jak je to strašné, že ho máš, a jak je strašné, že zrovna ty ho máš, stále kopeš a vyhazuješ hlínu, a tak se dostáváš do jámy hlouběji a hlouběji.

   A když už pak přece použiješ tu metodu, že si dovolíš myslet na něco příjemnějšího, je to chvíle, kdy se ti z povrchu sype hlína zpátky pod nohy a ty se dostáváš v jámě více nahoru. A tak je jasné, že to, za jak dlouho se dostaneš zpět do pocitu radosti, tedy dostat se z Jámy trápení, záleží na tom, jak dlouho ses trápila, tedy jak dlouho jsi kopala svou jámu.

A tak je jasné, že to, za jak dlouho se dostaneš zpět do pocitu radosti, tedy dostat se z Jámy trápení, záleží na tom, jak dlouho ses trápila, tedy jak dlouho jsi kopala svou jámu.

   Čím dříve si dovolíš připustit skutečnost, že můžeš v sobě objevit myšlenku, která ti přinese lepší pocit, byť se kolem tebe děje cokoliv, tím rychleji se můžeš z té jámy dostat.

   Mám za sebou právě takové období. Bylo to nepříjemné v tom smyslu, že mě nevykolejila jen jedna věc, ale bylo jich hned několik najednou. Přišlo období, kdy jsem se necítila dobře z toho, co se kolem mě děje, vzala jsem tedy lopatu a začala kopat Jámu trápení.

   Naštěstí jsem nekopala dlouho. Myšlenky na mé trápení jsem začala „prokládat“ myšlenkami, které mě třeba směřovaly k určitým příjemným činnostem (k malování, ke cvičení, k meditacím) nebo myšlenky, které mi přinášely pocity úlevy. Třebaže jedním z těch pocitů byla zlost. Je daleko lepší cítit zlost než smutek. Smutek tě ochromí, ale zlost tě posune. Posune tě k tomu, že ti může přinést myšlenky, které tě zase mohou posunout v té jámě směrem nahoru, k té tvé radosti, která tam u jámy na tebe čeká. Stojí to za to. Radost je totiž základ života.

   Dovol si proto uvěřit, že je možné, zachovat si vnitřní radost i přes to všechno, co se kolem tebe děje. To je ten první, myslím si, že ten nejdůležitější krok. Uvědomění, že je to možné. A pak už to půjde. Třeba na to budeš potřebovat pár let jako já, ale půjde to.

   Budeš-li se chtít na něco zeptat, můžeš využít můj facebookový profil, skupinu Ženy ve středu nebo mě můžeš najít taky na instagramu.