Raději nohy v kýblu než tam mít nervy

Snad každý z nás už někdy slyšel větu – Mám nervy v kýblu. A je docela možné, že jsi to byla dokonce ty sama, kdo tuhle větu pronesl. A určitě to byla situace, kdy se něco nedařilo, kdy tě něco delší dobu trápilo, situace, kdy tě štvalo třeba něčí chování. Nevím, co konkrétně tebe přivedlo k tomuto zvolání, ale u mě to bylo často v situaci, kdy jsem ztrácela svůj vnitřní klid, v situaci, kdy jsem byla netrpělivá. Zkrátka situace, kdy stres byl tak velký, že jsem zapomínala správně dýchat a myslela dokola na ty nepříjemné chvíle, které mi hrály na nervy.

A to už se pak dostáváš do kruhu, ze kterého vypadá, že nejde vyjít. Tenhle kolotoč jde ale naštěstí zastavit a z toho kruhu vyjít lze. Jak vystoupit z kruhu toho, z čeho máš nervy v kýblu? Je několik možností. Jsi-li moc vzteklá, navrhuji chytnou nejméně oblíbený polštář a bušit do něj co největší silou. Můžeš se u toho klidně i vybrečet a když si sama, klidně i vyřvat. Ale to opravdu jen, když jsi sama. Dovedeš si představit, co by si asi pomysleli tví blízcí, kdyby tě viděli takhle řádit? No, to vlastně asi taky záleží na tom, jakou mají povahu. Někteří by se jistě přidali, další by vystrašeně utekli a jiní by tě začali chlácholit.

Empatie

Vždy jsem patřila k té poslední skupince. Byla jsem tady, když měl někdo bolístku, byla jsem tady, když někdo potřeboval pomoci, byla jsem tady, když se někdo potřeboval vyplakat. Věděla jsem, že být empatická, umět naslouchat, umět být na blízku, když se někomu nedaří a podpořit ho, je hodně důležité. Jenže já kdysi netušila, že empatie je dvojí. Četla jsem jednou na netu, že existuje empatie mokrá a suchá. Tohle rozdělení se mi zalíbilo a úplně trefně vyjadřuje dané empatie.

Tu mokrou jsem používala hodně kdysi. Jsem velmi empatický člověk a neštěstí druhého mě vždy hodně zasáhlo. Hned jsem se dokázala vcítit do té osoby a jeho pocity se obvykle okamžitě staly mými vlastními. Byla jsem od všech těch neštěstí a tragédií druhých úplně mokrá. A dobou se to vše u mě nakupilo, nastřádalo a potopilo mě to.

Až časem a s pochopením, jak lidské tělo funguje, jak jsou důležité jeho vlastní vibrace, tedy jak je důležité, aby se člověk cítil dobře, jsem svou empatii změnila z mokré na suchou. Možná si myslíte, že už mě nezajímají osudy druhých? No zčásti máte pravdu. Už před 20 lety jsem přestala sledovat zprávy. Ubylo mi tedy trápení nad osudy lidí, které neznám a nemohu jim pomoci. A blízcí a známí? Jejich osud mi lhostejný není, ale už s nimi nepadám do jejich pocitů. Už se nenechám namočit.

Suchá empatie

A jak jsem se to naučila? Vlastně úplně přesně netuším, ale cítím, že to začalo se sebeláskou. Nejspíš to souvisí s tím, že se člověk začne mít opravdu rád a rád se cítí dobře a ví, že je to pro něj a jeho tělo důležité, tak si prostě nedovolí sklouznout a být zase namočená smutnými pocity druhých.

Možná si teď říkáš, že je něco pravdivého na tvrzení, že sebeláska je sobecká. Možná to tak vypadá. Ale já osobně to potvrdit nemůžu. Dál jsem empatickou osobou, dál mám ucho pro ty, kteří něco ve svém životě řeší a potřebují podporu radou nebo jen to moje ucho. A dál patřím k těm, kteří umí plakat a cítit smutek, když se v mém životě stane něco, co mi smutek způsobí. Často se setkávám s otázkami, že já snad ani smutná být neumím. Umím a když přijde ( jako třeba když mě před dvěma lety opustila moje mamča) nebráním se mu. Projdu si jím a přijmu ho.

Jak nemít nervy v kýblu?

No ale to jsem trochu odbočila od našeho kýble. Chtěla jsem ale vysvětlit, že na to, že máme v kýblu nervy, můžeme reagovat různě. Časem jsem taky pochopila, že je velký nesmysl uklidňovat někoho, kdo je rozčílený a žádat ho, aby se okamžitě uklidnil (jak velmi vtipně dodává pan Dušek ve Čtyřech dohodách – Okamžitě se uklidnit, tak s tím by měl problém i leckterý jogín). Shodneme se ale asi všichni na tom, že je dobré se nerozčilovat, nesmutnit moc dlouhodobě, ale má-li mě to dostat z nějakých mých trápení, jednoznačně schvaluji rozčílit či vnímat a přijmout i ten smutek. Člověk má tak možnost se pak dostat výš na emoční stupnici a kouknout na své trápení z jiného úhlu pohledu a snáz ho vyřešit.

Člověk by měl předcházet tomu, aby se pořád rozčiloval a měl tak nervy v kýblu. Může začít dělat něco, co mu k tomu vyrovnanějšímu životu pomůže. Za sebe můžu doporučit meditace a vděčnost. Uvedu dva jednoduché příklady, které právě souvisí s kyblíkem z nadpisu.

Dej do kýblu místo nervů raději svoje nohy

To první, co bychom si mohli pro zklidnění života osvojit, je být vděčný. A tak pojďme spojit vděčnost a kyblík. To co jednou za deset dní dělám, je poděkování mým nohám za to, že mě nosí všude tam, kam potřebuji. Je tak fajn dopřát jim wellness. Nasypu do vody v kýblu levandulovou sůl a vložím nohy na 20 minut do této lázně. Při tom si buď něco čtu nebo poslouchám hudbu. Na začátku i na konci tohoto wellnessu nohám poděkuji. Taky děkuji sobě, že si tenhle rituálek dovoluji dělat. V tu chvíli totiž nemůžeš nikam jít (kýbl to nedovolí) a tak je vhodné, využít toho času pro něco příjemného. Udělat z toho wellness nejen pro nohy, ale i pro celý zbytek tvého já. Doporučuji si proto vzít sluchátka a pustit si nějakou klidnou hudbu.

Můžeš poslouchat hudbu nebo si pustit meditaci

Tím druhým důvodem, proč dávám do kýblu nohy, je meditace Spojených srdcí, které v koronadobě dělám pod vedením Terezky Kramerové a Elišky Gottfriedové, které pro nás vysílají zdarma, za což jim moc děkuji a vážím si toho. Každý čtvrtek a každou neděli se na instagramu připojím na jejich živé vysílání. Je to skvělá meditace a jsem šťastná, že jsem ji na své cestě potkala. Meditací je celá řada. Můžeš si jen v klidu dýchat, nebo si poslechneš nahrávku zvuků přírody, ale taky to může být meditace, ve které tě někdo vede svým hlasem. Je to čas, kdy se snažíš dojít k tomu, že vypneš myšlenky všedního dne a nahradíš je myšlenkami, které ti mají v něčem pomoci (můžeš třeba opakovat nějaké afirmace nebo mantry), nebo se snažíš dojít k tomu, aby ti myslí procházelo myšlenek co nejméně.

Meditace spojených srdcí

Při této meditaci se žehná Zemi, všem lidem a cítícím bytostem, které na Zemi žijí. Meditace spojených srdcí přináší vnitřní zklidnění a rovnováhu. Není bohužel pro každého. Nedoporučuje se těhotným, dětem do 16 let, lidem se zeleným zákalem, lidem, kteří mají závažné srdeční vady a meditovat by neměli ani lidé s onemocněním ledvin. A to z důvodu velkého přílivu energie. Aktivuje se při ní srdeční a korunní čakra a výrazně se posílí celé energetické pole.

Pravidelné praktikování této meditace zlepší celkový zdravotní stav meditujícího. Což už můžu za tu dobu potvrdit. Bolest zad, kterou jsem měla, se rozplynula. Věřím, že je to kombinací této meditace, cvičení, které se před meditací doporučuje, dýchání dle Wim Hofa, které jsem taky začala v době karantény praktikovat (o něm se rozepisuji v článku s názvem Dýchám, dýcháš, dýcháme) a tím, že teď zase více dělám to, co mě baví.

Jak tedy meditovat s kyblíkem?

Při meditaci je dobré sedět. Při ležení se totiž může stát, že usnete a hlavně, je to meditace, při které se žehná planetě Zemi a při tom držíme ruce před sebou (mezi dlaněmi si představujeme zmenšenou planetu) a to by se v poloze vleže mohlo špatně držet. Proto je doporučeno sedět. Máme i pěkně narovnanou páteř a energie pak může jednodušeji proudit. Teď už ti bude asi jasnější, kam ten kýbl. Ano, připravíš si ho k židli a po dobu meditace máš nohy v něm. Voda je horká, a navíc se do ní přidává sůl, která tělo očišťuje. (proto si ráda dopřávám i peeling solí celého těla). Pamatuješ pocit, když se člověk koupe v moři? Ten pocit lehkosti, který cítíš, když z moře vyjdeš? Ano, sůl je super čistič negativních energií. (používá se například i na očistu prostor)

Tak hurá do toho!

Pokud chceš, přidej se k nám každý čtvrtek a neděli. Odkaz na video s touto řízenou meditací najdeš na mém facebookovém profilu a další informace najdeš u Terezky Kramerové na instagramu Vědomý život.

Co na tom miluji nejvíce? Mám v kýblu nohy a ne nervy, protože jedním z následků pravidelných meditací je vnitřní klid a rovnováha. A to už stojí za to. Nemluvě o tom, že nepomáháš jen sobě, ale i všem ostatním, kteří jsou pomoc (ve formě uvědomění si) schopni přijmout.