Oceňování

Oceňování – vděčnost a sebeláska jsou těmi nejdůležitějšími nástroji, kterými můžeme řídit své životy. Mám to vyzkoušené na sobě. Se sebeláskou jsem začala už před několika lety a je stále se co učit. Jak to vypadá prakticky? O tom je dnešní článek.

Se sebeláskou a hlavně s oceňováním nemám takový problém, a to hlavně po nestěžovací výzvě, o které si můžete přečíst na mém webu zde. Člověk si má možnost uvědomit si, že stěžováním se v životě nikdy nic k lepšímu nezmění. A dospěje k tomu, dá-li si tu šanci, že i když má v tom životě občas nějaké problémy, má na druhé straně i spooooustu věcí, za které může být vděčný.

Oceň, co máš

Proto se nauč oceňovat to, co máš. A pamatuj na to. Kdysi jsem dala na doporučení jedné mé učitelky seberozvoje a zapisovala jsem si každý večer tři věci, za které jsem vděčná. Každý den jsem vstávala s tím záměrem, že určitě přijdu na to, za co můžu být vděčná. To období zapisování mě přivedlo k tomu, že jsem si uvědomila, kolik věcí beru za samozřejmost a samozřejmostí absolutně nejsou.

Za co jsi vděčná?

Spoustu lidí, když dostane otázku, zda existuje něco, za co jsou vděční, chvíli přemýšlí. Někteří z nich jsou zaskočeni, když jim takovou otázku položím. Ale pak je úžasné pozorovat, když si to začnou uvědomovat a mluvit o tom. Úplně se rozzáří. Mluví o tom, co je skvělé, co je úžasné, co milují, co umí, co dokáží. Občas se najdou takoví, kteří neodpoví. Ale třeba proto, že o tom teprve začínají přemýšlet. Jako já kdysi.

Ruce, nohy, vlasy?

Dala jsem tedy na radu a začala psát tři vděčnosti dne. Jsem vděčná, že  mám děti, že mám své bydlení, ve kterém se cítím bezpečně, ale jsem vděčná i za to, že mám zdravé nohy, díky kterým mohu dojít do kuchyně a taky ruce, kterými si každé ráno mohu nachystat v té kuchyni moji oblíbenou snídani.

Občas u žen vnímám zádrhel. Dokáží vyjmenovat za co jsou vděčné ve smyslu, co je kolem nich, ale nedokáží vyslovit vděčnost za to, co souvisí s jejich osobou. Neumí se ocenit. A to hodně souvisí se sebeláskou.  Proto zmiňuji i to, že jsem vděčná za nohy a ruce. Buď za ně vděčná i ty. Buď vděčná za svůj úsměv, kterým si uděláš hezčí den. A můžeš ten den udělat hezčí i jiným, když se na ně usměješ.

Výzva

A tak pojď dneska do výzvy. Dej si 21 dní na to, zapisovat si své vděčnosti a ocenění. Vím, že to ze začátku může být problém, ale jde jen o zvyk. A vím o tom své. Zapisovat kdysi něco pravidelně byl pro mě problém. Ale chtěla jsem to změnit. A tak třeba teď zapisuji od 1.1.2019 každý večer do svého Radostníku, co mi udělalo ten den radost a proč jsem z toho  měla radost.

Jak jsem psala, sebelásku pěstuji už řadu let, ale stejně je pořád se co učit. Jako třeba tento týden. Začal tím, že jsem u svého vozu v šest hodin ráno zjistila, že v něm byl někdo cizí. A to jenom proto, že jsem v neděli špatně dovřela dveře a přesto, že bylo auto zamčené, stejně bylo k „dispozici“. První vlna byla samozřejmě nepříjemný strach, pak šla i vlna zloby na sebe samu, že jsem roztržitá a že nedávám pozor. Ale pak si člověk uvědomí, že se vlastně nic nestalo, že je auto v pořádku, že já jsem v pořádku a jede se dál. Poděkovala jsem za to, že jsem si uvědomila, že musím dávat větší pozor, i za to, jak je vlastně moc fajn, že mám tak úžasný vůz.

Občas to ale nestačí?

Ano, občas to asi nestačí, protože přijdete k autu ráno dalšího dne a pro změnu vám po nočním mrazíku auto ani neškytne. A za deset minut máte být někde jinde.  Tak co teď? Nejdůležitější je prosím vás  z toho vozu vystoupit. A existují možnosti – nadávat jak špaček nebo zůstat v klidu. Mně se nepodařilo ani jedno. Sice už nenadávám jako špaček (po té nestěžovací výzvě se to u mě opravdu hodně změnilo), ale nedokázala jsem zůstat úplně v klidu. Zavolala jsem tedy s omluvou, že se nedostavím tam, kde jsem měla být a vrátila se domů. Tam jsem zalezla do své ložnice a začala jsem plakat. Normální regulérní slzy.

Mi to prostě pomáhá

Po pláči jsem se totiž uklidnila a byla jsem tak připravena na svou denní výzvu. Zvládla jsem ji. Zašla jsem do práce za kolegou, požádala ho, aby dojel s autem k mému, nabili jsem baterii přes kabely (teď už s jistotu vím, kde se na mém voze zapínají) a já s vozem odjela do servisu, ať se tam na baterii podívají. Byla jsem se sebou spokojená, jak jsem to zvládla. Vím, že pro někoho samozřejmý postup, jak vyřešit problém. Ano. Jen já se za to pochválila dopoledne a i večer, když jsem si to zapisovala do radostníku.

Vždy je co ocenit

A ještě jedno oceňuji. Oceňuji lidi, které kolem sebe mám a kteří mi v tom řešení pomohli. ať už kolega z práce nebo další kamarád, který byl připraven taky pomoci. Svému známému v servise, který ochotně můj vůz přijal a ještě jsme si hezky popovídali a byli i tací, kteří poslali oporu ve slovech. Tohle všechno také oceňuji. Jsem opravdu bohatý člověk a děkuji za to.

Rozhodni se pro výzvu oceňování a vítej v klubu. Bude prima, když se se svými zkušenostmi podělíš v komentáři. Můžeme tak společně pomoci dalším ženám, které jsou na cestě za objevováním sebe sama.