Kdo? Můj syn. Na webu mám ve svém příběhu napsáno, že jsem mámou dvou dospělých dětí, se kterými mám hezký vztah. Užíváme si společný čas, pomáháme si a vzájemně se respektujeme. Se synem je těch společných chvil méně, protože už loni vyletěl z hnízda. Ale i tak se více méně pravidelně vídáváme.
Dnes slaví 22 let a já rekapituluji, co vše jsme za tu dobu společně zažili, zvládli a co důležitého jsem se díky tomu všemu zatím naučila. Nechci vypisovat vše, to si nechám na jiný článek, ale napíšu pro mě to nejdůležitější za poslední rok.
Určitě je důležité pustit dítě do světa a věřit, že se mu v tom světě povede i bez vás dobře, že tam nezemře hladyže si sem tam doma uklidíže si poradí s každou výzvou, která ho potká (a že když náhodou nebude vědět co a jak, že se nebude stydět přijít si k rodičům pro názor, pro pomoc, radu), že se sem tam zastaví na návštěvu, že prostě bude žít spokojený život dle svých vlastních představ.
A tohle poslední bývá občas těžší pro většinu rodičů. Protože ty naše rodičovské představy o jejich správném životě jsou občas úplně jiné než ty jejich. Ale připomínejme si, že naše děti si přišli žít svůj život a naplňovat si své představy o něm. Tak jak my naplňujeme ty své.
Ať se nám všem tohle vše daří v lásce a radosti.